Ptáme se odbornice na vinohradnictví a vinařství z České zahradnické akademie Mělník Ludmily Svobodové:
Kdy se tak asi člověk poprvé napil vína?
„Pravděpodobně tehdy, kdy mu zapomenuté bobulky zkvasily a on je ze zvědavosti nebo ze šetrnosti nevyhodil, nýbrž ochutnal.“
Kde to asi bylo?
„Je známo, že révu pěstovali a víno pili již Sumerové, Egypťané, Féničané. Tyto znalosti od nich převzali také Řekové a Římané, kteří si vína tolik cenili, že považovali za barbarství pít je jen tak. Ředili si je vodou, aby je mohli popíjet delší dobu, aniž by se opili.“
Jak na révu nahlížejí botanici?
„Celému rodu říkají Vitis. U nás se pěstují odrůdy druhu Vitis vinifera L .“
Karel IV. dle Jana Nerudy přivezl révu z Burgund. Měl básník pravdu, nebo to byla básnická licence nebo legenda?
„Ne, není to legenda, on ji skutečně přivezl a vydal dvě privilegia - dnes bychom řekli „Nařízení“ o povinnosti zakládat na vhodných místech vinice.“
Takže se burgundská réva stále pěstuje?
„Skutečně, většinou jsou to odrůdy rodiny Rulandských (dříve Burgundských), Tramíny, Ryzlinky, Merloty aj.
Sortiment těchto starých evropských odrůd je doplňován o nově vyšlechtěné odrůdy. Jejich rozšíření bývá často omezeno na území státu, kde vznikly.“
Například?
„Německá odrůda Dornfelder či rakouský Zweigeltrebe
Nebo poněkud starší odrůda z první poloviny 20. století Müller Thurgau, který byl u nás dlouho nejvíce pěstovanou odrůdou. Pochází původně ze Švýcarska, kde byl vyšlechtěn a po Evropě se rozšířil z Německa.“
Odrůdy
Mohu si pěstovat, co mě napadne?
„Koupit a pěstovat můžete leccos, pokud s tím ovšem nechcete obchodovat. Pokud byste víno chtěla prodávat, musíte zvolit odrůdu, která je státem uznána a zapsána v Odrůdové knize. V ní jsou uvedeny nejen bílé a modré odrůdy moštové, ale i odrůdy podnožové a také odrůdy stolní, o které je u drobných pěstitelů zájem především.“
Odrůdy stolní - znamená to, že z nich jdou hrozny na stůl, tak jak jsou?
„Ano. Stolní odrůdy mají trochu jiné vlastnosti než odrůdy moštové. Mají větší a řidší hrozen a velké bobule. Jejich dužnina není tekutá jako u odrůd moštových, ale chruplavá. No, a měly by mít atraktivní vzhled. Neznamená to ovšem, že si na stůl nemůžeme dát krásný hrozen třeba odrůdy Modrý Portugal nebo Moravský muškát. Ten dokonce bude výjimečný svou celkem intenzivní vůní, což u ostatních stolních odrůd nebývá.“
Odrůdy podnožové - na ně nejspíš roubujeme ty moštové. A z nich pak získáme mošty odlišné kvality. Pochopitelně i vína z nich se pak liší kvalitou a cenou. Co stojí na pomyslném žebříčku nejníž a co nejvýš?
„Nejníž jsou kategorie víno a zemské víno, nejvýš tzv. vína s přívlastky, např. pozdní sběr, výběr z bobulí, ledové a slámové víno.“
Paní profesorko, máte takové příznačné jméno pro své povolání - Ludmila. Do jaké kategorie byste zařadila svou jmenovkyni?
„Pokud máte na mysli známkové víno Ludmila, tak by se hodilo říct, že jde o cuveé, které jediné bylo v minulosti známo nejen v Čechách, ale i na Moravě, a to především tím, že se plnilo do zvláštních typů lahví, zvaných kalamáře. Vyrábí se stále, ale dnes již na českém trhu konkuruje celé řadě vín jak u podoblasti mělnické, tak litoměřické. Ovšem vín z Čech je málo, protože v Čechách je výměra jen okolo sedmi set hektarů, proto se prodávají spíše přímo u výrobců nebo ve vinotékách“
I když jste odbornice na víno a z Mělníka, jméno asi nemá po vás? :-) Tipuji na svatou Ludmilu?
„No samozřejmě, jména známkových vín si každý výrobce stanovuje podle svého uvážení. Dokonce se myslím, že víno Ludmila je starší nežli já. Takže proč by se mělo jmenovat po mně?“
Hroznové víno
Když se řekne víno, každému se vybaví něco jiného. Někdo si představí vinohrad, někdo kulaté bobulky a někdo láhev s tekutinou...
„Na keři či v obchodě s ovocem jsou k mání hrozny. Vínem se stávají až po vykvašení. Profesionální vinaři neradi slyší, když révě nebo hroznům říkáme víno. A tak plodům jejich práce říkejme stejně jako oni víno, nebo důvěrně vínečko.“
Vinaři někdy používají slova, kterým mladá generace už mnohdy ani nerozumí...
„Ano, jde třeba o archaická slova, jako jsou rosné kořeny, tažně, fazochy, podlom, vyklučení aj. Vysvětlíme si je později.“
Proti některým vinařským termínům by i botanici mohli mít námitky. Tradice však má navrch, viďte?
„Jednou z nepřesností je označování rostlin révy vinné slovem keř. Podle botanických zásad je réva liána a liána není keř! Pomineme-li posledních sto padesát let, kdy existuje vinařské vzdělávání, vinařství se vyvíjelo pouze cestou předávání zkušeností z generace na generaci. A tak zůstaly zachovány nejen některé staré odborné výrazy, ale z úcty k tradici zůstáváme u výrazu „keř“, i když víme, že botanicky není správný. Nebo výraz hlava - ten řada vinařů používá jako synonymum révového keře, i když se ve většině vinic rozhodně již „na hlavu“ neřeže.“
Co to přesně znamená řezat na hlavu?
„Řez na hlavu je pěstitelský tvar, který se používal vlastně po celou dobu, co se réva v našich zeměpisných šířkách pěstuje. Hlava se nachází blízko nad povrchem půdy, a proto bylo možné ji celou zakrýt na zimu půdou přirytím nebo přioráním. S pokusy, zda staré dřevo přežije zimu i nepřikryté, se začalo pře druhou světovou válkou. Začaly se vymýšlet a zkoušet tvary s kmínky, které dnes vedení na hlavu téměř nahradily. O způsobech vedení keřů si budeme povídat později.“
Jak vlastně révový keř pěstovat? Jak si opatřit sazenice?
„Réva se množila vegetativně řízkováním mnoho set let až do konce 19. a začátku 20. století, kdy byl do Evropy zavlečen škůdce zvaný mšička révokaz. Jedinou ochranou před jeho rychlým a velkoplošným šířením ve vinicích se ukázalo roubování na odolné podnože americké révy, která mu dokáže odolat. Od té doby už nevysazujeme rovnou řízky révy, jak to mohli dělat naši předkové, ale používáme tzv. „štěpované“ sazenice, tj. naroubované na podnožové odrůdy révy.
Při kupování sazenic je nezbytné prohlédnout si silnější část na horním konci sazenice – místo srůstu roubu s podnoží.“
Jak poznáme, zda je to dobře srostlé?
„Především by to měl ověřit již školkař tím, že se palcem opře do roubu a ten se přitom nevylomí. Taková kontrola by se asi nelíbila prodávajícímu. Proto je dobré se alespoň podívat, zda řezná plocha mezi podnoží a roubem je vyplněna kalusem, hmotou vzniklou při srůstu. Řezné rány by neměly být příliš rozlišitelné. Ale pozor, někdy bývá místo srůstu potažené voskem. To není proto, že nás chce někdo podvést, to je proto, aby toto citlivé mladé pletivo bylo voskem chráněno před vysycháním a případným mechanickým poškozením.“
Řez vinné révy
Chceme-li mít vlastní dobré vínko, měli bychom vědět, kam smíme říznout a kam ne. Takže prosím polopatě: co máme tedy odříznout?
„Řež révy je zodpovědná a tvůrčí činnost a zaslouží si dost času. Vysvětlení principů řezu si proto raději necháme na dobu, až bude tato práce aktuální.“
Dobře, připomeneme se v předjaří. Teď se tedy věnujme teorii a zkusme si zmapovat části keře, abychom pak přesně věděli, co řezat a co ne. Jak tedy vinaři pojmenovávají jednotlivé části keře?
„Na podnoži pod místem srůstu na každém nodu, což je něco obdobného jako kolénko u trávy, mohou vyrůstat kořeny. Těm úplně dole se říká kořeny patní, z ostatních nodů pak vyrůstají kořeny postranní. A ještě z jednoho místa mohou kořeny vyrůstat: právě z místa srůstu roubu s podnoží. Ty jsou situovány jen mělce pod povrchem, proto se nazývají rosné kořeny, protože si odebírají povrchovou vodu, např. z rosy. Jenomže když vyrůstají právě z roubu, pak je ochranná funkce podnože eliminována a révokaz by se mohl vesele množit. A navíc níže uložené kořeny mohly postupně odumřít a takto rostoucí keř by mohl tzv. „zpravokořenět“. Proto se zvláště u nově vysazených keřů rosné kořeny odstraňují. Říká se tomu ramování.
Pokračováním podzemní kořenové části je dřevitá část, označovaná prostě staré dřevo. Je velmi často vedena jako kmen; na keři mohou být zapěstovány dva i více kmenů. Pokud je staré dřevo výše situované nežli kmen, označuje se výrazem rameno, které se obvykle situuje vodorovně, ale může být i vedené šikmo. Staré dřevo se takto označuje proto, že je na keři nejstarší, ideálně stejně staré jako podnož. Za dřevo staré se považuje všechno dřevo starší než dva roky. Na starém dřevě, které je nejméně čtyřleté, se nacházejí tzv. „spící“ očka. Běžně nejsou vidět a raší jen někdy. Výhony z nich vyrůstající jsou jalové, protože na nich nejsou květní laty. Proto jsou pro pěstitele bezcenné a většinou se odlamují, když jsou ještě v bylinném stavu. Tento pracovní úkon se označuje opět archaickým výrazem: podlom. Na Moravě se mu také někdy říká ometání kmínků. Tyto zelené výhony se ponechávají růst jedině tehdy, je-li potřeba zapěstovat nový kmen. Pro úspěšnou sklizeň má velký význam dřevo dvouleté, které vyzrálo z předloňských zelených výhonů. Je obvykle slabší a světlejší nežli staré dřevo. Jeho význam spočívá v tom, že jen z něho vyrůstající jednoleté dřevo je plodonosné. Z očka na něm na jaře vyroste zelený výhon, a tomu se říká letorost. Letorosty ponesou květenství.
Proto je velmi důležité při zimním řezu keřů dodržovat pravidlo, které říká, že jednoleté dřevo musí vyrůstat z dvouletého dřeva, chceme-li na podzim sklidit hrozny. Vyrůstá-li letorost ze staršího dřeva, tedy ze spícího očka, základní buňky pro budoucí květenství v něm nejsou založené a výhon bude jalový.
Letorost sestává ze stále přirůstajících segmentů, nazývaných internodia, která jsou od sebe oddělena takzvanými nody. Vše, co se na letorostech nachází, vyrůstá právě z nodů. Z každého nodu vždy vyrůstá list, sekundární výhon (jako u rajčat), kterému se říká odborně zálistek a starším výrazem fazoch, a vyvíjí se očko, v němž se iniciují buňky pro budoucí hrozen. Na některých z nodů se ještě nachází květenství, na ostatních úponek, což je zařízení, kterým se letorost přichytává k opoře. A na některých nodech kromě listů, zálistků a vyvíjejícího se očka už nenajdeme nic. Typem květenství je u révy květní lata, tvořená jednotlivými kvítky, kterých bývá sto až dvě stě. Po odkvětu se květenství vyvíjí do plodenství, kterému říkáme hrozen. Vrcholek letorostu je „zásobním skladem“ fytohormonu auxinu, který zodpovídá za prodlužování výhonů. Dostatečné množství auxinu umožní typickou vlastnost révy – růstovou převahu vrcholu. Proto má réva snahu stále růst vzhůru, pokud jí to vhodnou opěrnou konstrukcí umožníme. Konec konců, je to liána.“
Růst vinné révy
A jak je to s vývojem révového keře během roku?
„365 dní roku je u révy rozdělitelné do tří částí, podle fyziologických změn, které u ní probíhají. Rozlišuje se období růstu, kdy roste vše, co může: letorosty, listy, fazochy, květenství a hrozny, jednotlivé bobule. Za ním následuje období vyzrávání, kdy vyzrávají nejen hrozny, ale také i samotné letorosty, které postupně dřevnatí a stává se z nich jednoleté dřevo, nazývané též réví. Také listy, než opadnou, musí vyzrát; ztrácejí při tom zelené barvivo chlorofyl a zabarvují se do krásných podzimních barev. Poslední období je obdobím odpočinku, označuje se slovem dormance.
Každé z těchto období sestává z několika částí, které se nazývají fenofáze. Fenofáze jsou přesně definované a s jejich pomocí lze popsat vegetační stádium, ve kterém se réva právě nachází. Přechod mezi jednotlivými fenofázemi závisí na klimatických podmínkách, především na teplotě. Délka jednotlivých fenofází se může lišit podle odrůd (zvláště v druhé polovině vegetace).
První projev růstové aktivity se nazývá slzení.“
Réva pláče? ☺
„Ano, my poetičtí vinaři říkáme, že réva „pláče“. Na jaře míza vytéká ze všech řezných ran, které jsme způsobili zimním řezem. Zpočátku mízu tvoří jen voda, později obsahuje sušinu, především glukózu.“
Réva pláče sladce?
„Skutečně, ochutnáte-li kapičku tekutiny vytékající po řezu, zjistíte, že je sladká. Postupné zahušťování mízy glukózou se líbí bakteriím, kterých je už i v předjaří na vinici mnoho, ty se na řezných ranách množí a při tom produkují sliz, který ucpává cévní svazky – tím se slzení zastavuje. Slzení probíhá při vnějších teplotách okolo 5 – 6 °C.
Další fenofáze – rašení – se už projevuje mnohem viditelněji. Pupeny, jimž se říká očka, se zvětšují, obalové šupiny se otvírají, objevuje se bělavé chmýří označované slovem vatička. Po několika teplých dnech už jsou na křehkých zárodcích budoucího letorostu rozpoznatelné zoubky prvních listů. Rašící očko se v tomto stádiu někdy nazývá holoubě.“
Při jaké teplotě réva začíná rašit?
„Většinou kolem 10 stupňů, ale záleží na odrůdě.“
Jak hodně réva naroste?
„V čase mezi rašením a kvetením, tedy v období označovaném jako „prodlužovací růst“, letorosty dosáhnou délky 600 – 800 mm.“
Kdy réva kvete?
„Většinou v druhé polovině června a na začátku července. Velmi záleží na počasí, především na teplotě.
Kvetení se projevuje opadáváním čepiček, což jsou srostlé korunní plátky, vždy zelené barvy. Po opadnutí čepiček (někdy současně s nimi) se uvolňují pylová zrna z prašníků tyčinek a dopadají na bliznu. Tam se zachytí v sekretu, který je na blizně udrží do doby, než pylová láčka začne prorůstat čnělkou do semeníku k vajíčkům. Po opylení se semeníky zvětšují a mění se na bobule. Vinaři tomuto stádiu říkají nasazování bobulí. Délka doby kvetení je opět závislá na teplotě.“
Když kvetou růže, voní. A co réva?
„Květy révy také voní - krásně jemně.
A pak už se objevují bobulky...
„Bobule dorostly do velikosti semen hrachu, a v důsledku zvětšující se hmotnosti se ze vzpřímené polohy ohýbají dolů. Této fenofázi se proto říká velikost hrášku nebo také zavěšování hroznů.“
A hrozny se nalévají... a odborníci pro to jistě mají nějaký výraz?
„Poslední fenofází období růstu je uzavírání hroznů nebo také zapojování hroznů. Bobule dorostly do takové velikosti, že se navzájem dotýkají a hrozen se zaplňuje, děje se tak nejčastěji na konci července a v srpnu.
Následuje období vyzrávání. Především vyzrávají letorosty, které postupně dřevnatí, ztrácejí chlorofyl a pomalu začínají vypadat jako jednoleté dřevo.“
Sklizeň
A co hrozny, kdy už budeme sklízet?
„První fenofáze období zrání se označuje „zaměkání bobulí“. Bobule dosáhly své konečné velikosti, dužnina měkne, chlorofylové zbarvení slupek je nahrazováno jinými barvivy, do té doby chlorofylem překrytými. Doba, kdy bobule začínají zaměkat, je velmi specifická pro jednotlivé odrůdy. Nejranější odrůdy zaměkají obvykle od poloviny srpna, ty pozdní na konci září i později.
Nejsledovanější fenofází je dosažení zralosti, to je doba, kdy je v bobulích vyrovnaný poměr obsahu sacharidů a organických kyselin. Od ní se odvíjí zvolení správného termínu sklizně. Ten je velmi variabilní nejen podle ranosti odrůd, ale z části záleží i na tom, co od hroznů očekáváme, tedy jaké kvality chceme a můžeme dosáhnout.
Samozřejmě vyzrávají také listy, před jejich opadem se musí vytvořit odlučovací vrstvička buněk, jejíž vznik řídí další fytohormon, kyselina abscisová.
Třetí částí vegetačního cyklu je období vegetačního klidu. Rozlišují se dvě stádia: „dormance oček“, což je fyziologicky podmíněný stav, kdy v očkách neprobíhají žádné procesy: také bývá označován jako vnitřní (endogenní) vegetační klid. Po něm následuje postdormance, což je fenofáze klidu, který je daný vnějšími klimatickými podmínkami, proto se také označuje vynucený (exogenní) vegetační klid. Očka jsou připravena rašit, ale chladné počasí jim to nedovolí. Dojde-li k významnějšímu oteplení a pak se mrazy vrátí, mohou být očka citlivější na mráz, protože jejich mrazuodolnost se s oteplením snížila. Postdormance trvá do zahájení dalšího vegetačního cyklu v následujícím roce.“
Dormance - patrně to souvisí s latinským slovem dormire, které znamená spát.
Takže dopřejme révě spánek a za zimních večerů si studujme, jak se připravit na jaro.
Dobré vínko k tomu přeje © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová.
Foto: © Vera Buhl
Slovníček použitých odborných výrazů
- rosné kořeny – kořeny umístěné mělce pod povrchem
- ramování – odstraňování rosných kořenů u mladých keřů
- spící očka – očka na starém dřevě, vyrůstají z nich jalové výhony
- podlom (ometání kmínků) – odstraňování nežádoucích výhonů z kmínku a dalších částí starého dřeva
- réví – jednoleté dřevo, v předchozím roce zelené letorosty
- letorost – zelený výhon vyrůstající z očka
- apikální dominance – růstová převaha vrcholu
- fenofáze – část vegetačního cyklu přesně popsatelná
- slzení – vytékání míry z řezných ran na jaře
- vatička – narašené pupeny, u kterých je viditelné chmýří
- holoubě – více narašený pupen s viditelným narůstajícím zeleným letorostem
- čepička – útvar vzniklý srůstem korunních plátků na horní části květu
- zavěšování hroznů – otáčení odkvetlého květenství ze vzpřímené polohy do polohy visící
- uzavírání (zapojování) hroznů – dorůstání bobulí do konečné velikosti, vyplňování prostorů v hroznech
- dormance, postdormance – vegetační klid